Temperament: od kolébky do hrobu

Byli jste dětmi, které skákaly ze zdi, otevíraly každé zamčené dveře a vytahovaly věci ze šuplíků? Nebo jste byli spokojeni, když jste mohli jen tak sedět mamince na klíně, hrát si s jejími vlasy a dívat se, jak svět kolem plyne?

Byli jste dětmi, které každá změna rozrušila? Plakali jste a schovávali se, když přišel na návštěvu někdo, koho jste ještě neznali, nebo jste byli zvědaví a hned se chtěli pochlubit novými hračkami? Vnímali jste nové situace jako ohrožení, nebo jako dobrodružství?

Byli jste chvíli šťastní a hned zase smutní? Zdály se vám některé dny bezdůvodně lepší než jiné? Měnily se vaše nálady, jak se jim zachtělo, nebo jste byli spíše vyrovnaní?

Tyto otázky se zaměřují na tři měřitelné stránky temperamentu: aktivitu, reaktivitu (schopnost odpovídat na podněty okolí), náladu (postoj). Jak naznačují příklady, tyto znaky se projevují už na počátku našeho života. Neučíme se je od rodičů nebo z knih a ani je nelze řídit svou vůlí. Malé dítě se nerozhodne, že se bude bát cizího člověka, prostě to tak cítí. Dítě není aktivní a zvídavé proto, že by chtělo být takové, ale prostě proto, že se tak narodí. Když je batole bez vnějšího důvodu opravdu smutné, není to proto, že by se mu jen nepodařilo získat matčinu pozornost. To vše není naučené, ale dané biologicky i psychologicky. Temperament je, podobně jako instinkt, přirozenou a neodmyslitelnou částí a schopností člověka.

Temperament nelze jednoduše změnit; spíše přetrvává i do dospělosti. Pokud jsme byli stydliví, když jsme byli malí, budeme pravděpodobně stydliví i jako dospělí. Pokud jsme byli podnikavé děti a vše nás zajímalo, pravděpodobně nás stále baví dělat něco nového. Pokud jsme bývali často smutní, máme s největší pravděpodobností stále dny, kdy bychom raději nevylezli ani z postele.

Individuální rozdíly v temperamentu jsou do jisté míry dány biologicky, stejně jako tvar nosu nebo barva pleti. Instrukce pro vývoj člověka, včetně temperamentu, nesou geny, které jsou předávány z generace na generaci. Výchova a vliv školy jsou velmi důležitými negenetickými faktory, přesto z nich však žádný není tak významný jako složení genů. Rysy temperamentu, které se projeví brzy, proto přetrvávají po celý život: se stejnými geny se rodíme i umíráme. Geny samy však nepřimějí miminko, aby se rozplakalo nebo zasmálo, ani netvoří rozdíly mezi upovídaným prodavačem aut a plachým počítačovým expertem. Geny spíše řídí určité chemické „nastavení“ mozku a to pak ovlivňuje, jak vnímáme svět a jak na informace získané z okolí reagujeme.

Temperament není při narození zcela hotový. Narozené dítě si postupně dotváří určitý temperament jako odezvu na prostředí. Geny předurčují nejenom to, jací lidé jsou, ale zdá se, že ovlivňují i to, jaké zážitky budeme vyhledávat, manipulují nás do jistých prostředí, a ta pak určují naše chování. Novorozeně samozřejmě nemá vyvinutou kompletní škálu lidských emocí; za celý život se to podaří dosáhnout pouze těm šťastnějším z nás. I temperament se tedy učíme, ale ne nazpaměť takovým způsobem jako telefonní číslo. Lidé se ho spíše „učí“ pomocí emoční paměti, která pro většinu z nás znamená prostě zvyk.

Když se malé dítě poleká cizího obličeje, chemické reakce v mozku způsobí, že se bude cítit zneklidněně a bude se bát. Pozorní rodiče se mohou snažit udělat ze setkání s neznámým člověkem zábavu, ale reakce mozku je uložena v emoční paměti dítěte. Není to jednorázová záležitost, ale jakási šablona, která se stále upevňuje. Jedna děsivá maska čerta při mikulášské nadílce nezanechá na dítěti trvalé následky, ale podobné zážitky utvářejí emoční stopu v mozku. Není překvapující, když z velmi stydlivého dítěte vyroste člověk, kterému je nepříjemné seznamovat se s cizími lidmi. Obdobně může být v emoční paměti dítěte uložen příjemný pocit, když samo leze na pohovku, kouká z okna a vesele mává na lidi, kteří procházejí kolem. Společenské dítě pak často dospěje v přátelského člověka, který se rád setkává a seznamuje s novými lidmi.

Proč však se některé děti stydí a jiné jsou společenské? Stydlivé i společenské dítě přichází do styku se stejnými neznámými lidmi, ale proč na ně jedno dítě reaguje negativně a druhé pozitivně? Původ těchto reakcí leží v geneticky determinovaných chemických pochodech mozku, zejména v evolučně staré části mozku, nazývané limbický systém. Limbický systém je zodpovědný za emoční chování – za to, jak se lidé cítí – tím, že vytváří „spontánní reakce“, nejsilnější hnací síly, reakce a pocity, často takové, které jsou za hranicí vědomí. Hluboko v limbickém systému leží kořeny strachu, agrese, touhy a radosti.

Kdyby všichni měli geny vytvářející limbický systém stejné, prožívali by stejné zážitky a měli by i úplně stejnou osobnost. Limbické systémy jsou však odlišné, stejně jako se liší naše geny. Zážitky prožíváme také různé, protože žijeme ve světě s nesmírným množstvím možností. Žádní dva lidé, ani jednovaječná dvojčata vychovaná ve stejném prostředí, nemohou sdílet úplně stejné zážitky. To je právě část důvodů, proč má druhá dimenze osobnosti – charakter – nekonečně mnoho podob.

Čítali ste ukážku z knihy od vydavateľstva Portal:

Geny a osobnost, Dean Hamer, Peter Copeland

Utváří se osobnost člověka vlivem výchovy, nebo je dána geneticky? Hamer ukazuje, nakolik je naše chování intenzivně ovlivněno geny, včetně toho, jak moc jíme a kolik vážíme, jak myslíme, jak moc pijeme alkohol, užíváme drogy a nakolik se oddáváme sexu.

(Žiadne hodnotenia)

Loading...