Nemírná záplava slov

Vytyčit hranice jednáním pomáhá dětem se orientovat. Naproti tomu nekonečné mluvení činí děti hluchými. Děti matku či otce prostě neslyší.

Majerovi a Redrovi sedí v malé zahradní restauraci. Majerovi mají dvě děti, osmiletou Marii a šestiletého Julia, Redrovi sedmiletého Šimona. Po předkrmu se děti ptají, zdali mohou jít. “Ano, ale hrajte si jen tady, někde nablízku.” Děti přikyvují, vyskočí, nejdříve opatrně zkoumají terén. Pak se vzdalují čím dál tím víc, štěbetají a šuškají.

Rodiče se zaujatě baví. Nabádavé pokyny “Marie, sem,” “Šimone, ne tak daleko” nebo “Julie, dávej přece pozor” vyslovují jen tak mimochodem, nezávazně, protože jsou příliš zabráni do hovoru.

Když Marie a Šimon nechtěně vrazí do číšníka, řekne pan Redr úsečně: “Člověče, dávej přece pozor!” A když Julius s rachotem převrátí židli, ujede paní Majerové: “Tak už konečně přestaňte!” Paní Redrová rozčileně: “Ti jsou dnes hrozní. Člověk si nemůže ani v klidu popovídat.”

Děti se stáhnou do kouta, hrají si s ležícími oblázky. Krátký oddech pro rodiče, přerušený povinnými výkřiky: “Julie, opatrně, Šimone, neházej kameny…” Děti jsou “hluché”, cítí, že napomínání zní nepřímo.

Julius vyskočí, rozběhne se ke květinovému záhonu blízko rodičovského stolu a začíná balancovat na kamenné obrubě. Ostatní dva se k němu přidávají. Děti padají do tulipánů. “Dávej přece pozor,” říká paní Redrová. “Přestaň, prosím tě,” zazní z úst pana Majera. “Buďte opatrní, ubohé kytičky. Vždyť je to bolí.” Hlas paní Majerové je naplněn soucitem.

Děti vesele pokračují ve hře. Když Julius opět rozšlápne jeden tulipán, paní Majerová vstane: “A teď už je toho dost!” Když syn seskočí z kamenů, posadí se a vzdychne: “Nevím, co je s nimi. Jako pytel blech!” a pokračuje v hovoru.

Šimon zatím navrhuje závody na kamenné obrubě: “Kdo bude nejrychlejší, ten vyhraje.” Pustí se do závodění, snaží se nedotknout se záhonu, nešlapat na kytky – ale marně. Ustavičné “Dávej pozor!” nebo “Nech toho!” děti neposlouchají. Až se před ně postaví číšník. Jeho hluboký hlas zní rozhodně: “Teď už dost. Mažte ke stolu!” Děti váhají, číšník tu stojí dál, dívá se na ně, očima zamíří směrem k rodičovskému stolu. Pak dodá docela přátelsky: “A jestli se nudíte, můžete mi pomoct!”

Děti jdou s číšníkem ke stolu. Když tam dorazí, říká paní Majerová rozčileně: “Vy jste dnes v nemilostivé náladě!” Číšník pokrčí rameny: “Nejsem přece klaun!” – “Jak to?” – “Kdyby na mně tři děti mohly štípat dříví, nebyl bych tady, ale ve varieté!”

Restaurace nebo supermarkety zpravidla děti povzbuzují k porušování pravidel. Mají tam diváky, kteří dětské kroky v neznámém terénu zčásti obdivně, zčásti vyčkávavě či nesouhlasně pozorují s uklidňující jistotou, že nemusí vystupovat v úloze rodičů.

Kromě porušování pravidel a překračování hranic provokuje děti pozornost. Tím, že si Redrovi a Majerovi přiměřeně nevšímali jejich akcí, děti vycítily, že je dospělí neberou vážně. Teprve číšník svým protestem a jednoznačným postojem stanovil hranici, kterou dokázaly akceptovat i děti.

Nespočetná napomínání zpravidla pro dítě nic neznamenají, vyslovují-li se jen tak mimochodem. Dětem to “jde jedním uchem tam a druhým ven”. Děti tuší: Mnoho řečí a “dobře míněných slov” je spojeno s nedůsledností. I když paní Majerová vstane, aby svým slovům “Teď už je toho dost” dodala váhy, když začne stanovovat hranici, děti i nadále pokračují. Ze zkušenosti přece vědí, že matka spíše mluví, než jedná. Nechtěně je pobízí, aby hranice dále zkoušely.

• Mnoho dětí si neuvědomuje motivy svých “potyček s hranicemi”. Proto také nemají žádný popud, aby přestaly. A proč by mělo nějaké dítě přestat porušovat pravidla, dostává-li se mu za to – byť negativní – pozornosti? Tresty nebo impulsivní reakce nevedou k výsledku, dítě spíše ponižují. Takové jednání snad nakrátko docílí “uklidnění” a má “úspěch”, z dlouhodobého hlediska však dítě vybízí, aby prostřednictvím destruktivně rušivých akcí navázalo s rodiči vztah: moc-bezmoc.

• Jestliže to rodiče se svými příkazy – např. “Přestaň!” – myslí vážně, musí se plně koncentrovat na dodržení vysloveného zákazu. Pozorují-li děti, že rodiče takové příkazy dávají jen tak mimochodem – a to je míněno doslova – ani nepomyslí na to, aby přestaly. Změna nastane, jestliže rodiče za svými příkazy stojí.

• Rodiče vědí, v jaké situaci a kdy to pravidelně “krachuje”. Ustavičné napomínání, aby byly hodné, milé, klidné, zpravidla nepomáhá. A čím častěji se takové stresové situace opakují, tím nejistěji do takového vztahu vstupují a nedokážou se chovat jednoznačně – jak si to sami předsevzali.

Jak se má člověk v takových situacích přiměřeně zachovat? Možná, že byste si měli s dítětem předem klidně promluvit o dodržování pravidel a pokusit se ho přitom získat ke spolupráci. Pravidlo zní: ne proti dítěti, ale s dítětem. To se však vždycky nepodaří – navzdory všem dohodám. V konfliktních situacích je pak důležité trvat na dodržení domluvených pravidel – a to rozhodným postojem těla a jasnou řečí. Dítě cítí, jak závazně rodiče dodržování pravidel berou. Pravidla a hranice se dají osvojit jen skrze jednání a prožívání – a to tak dlouho, dokud nepřijdou nové situace, které ponoukají k jejich překračování.

(Ukázka je z knihy Děti potřebují hranice, brož., 136 s., vydalo nakladatelství Portál).

(Žiadne hodnotenia)

Loading...